Wednesday, 30 June 2021

AMAK̕ AṚAṄ

Mạhima amak̕ ạḍige maraṅ!
Saḍe goṭa ṭạṇḍi raṛaṅ-raṛaṅ,
Rak̕-ho̱mo̱r kan se̱ ar amak̕ ge̱raṅ?
Ro̱ṛ-landa kan se̱ ar amak̕ durạṅ?
Bhitri o̱nto̱r kho̱n onae halaṅ,
Onage moca ḍahar metak̕ko “Aṛaṅ.”
Menak̕ aṛaṅ janak̕ hõ̱,
Menak̕ aṛaṅ dareak̕ hõ̱,
Menak̕ aṛaṅ misinak̕ hõ̱,
Ar menak̕ aṛaṅ ruk-biritak̕ hõ̱,
Me̱nkhan -
Ona baṅ kan sabad,
Ona baṅ kan katha,
Ar baṅ do̱ ona kan pạrsi.
Bhạgangeako onko manwa,
O̱ko̱eak̕ do̱ menak̕ aṛaṅ pạrsi.
Saḍe onkoak̕ aṛaṅ ạḍi ṭaṛaṅ,
Onkoak̕ disom so̱maj ạḍi maraṅ!
E̱ am Santal!
Cekate unạk̕ matal,
Mohṇḍaenam patal,
Cedak̕ o̱bo̱rentam alaṅ?
Guṅgṛạyenam bạnuk̕tam aṛaṅ,
“Puthi kho̱n thutige so̱ro̱sa”,
Nit jug bo̱do̱len sạrige,
Poṇḍ goḍare he̱nde̱ ho̱ṛe̱c̕,
E̱rme, apho̱rme,
Ona jo̱mle ane̱c̕ge,
Oḍokok̕ amak̕ daman “Aṛaṅ”
Jive̱ťge do̱ho̱eme amak̕ “Aṛaṅ” 
Saḍeyme serma ṭuṅgạu raṛaṅ-raṛaṅ.

Wednesday, 20 January 2021

 अदृश्य समस्याएं

मंगरु आज जितना उदास है, शायद ही वह पहले कभी हुआ हो। वह अत्यंत दुःखी है। दुःखी इसलिए कि अब तक जिस गति से उसके समाज को शिक्षित होना चाहिए था, वह नहीं हो सका है। क्योंकि शिक्षा को ही उन्नति की पहली कुंजी कहा जाता है। इस समय मंगरु के पास अपने समाज के बारे में मंथन करने के सिवा और कोई काम ही नहीं है। उसने बचपन से अब तक अपने समाज की संरचना को बहुत करीब से देखा है। जहां तक संभाव हो सका, उसने अपने समाज की भूत एवं वर्तमान परिस्थिति को समझने की भरपूर कोशिश की है। लेकिन उनके साथ ढाक के वही तीन पात वाली बात हो गई। उसका समाज शिक्षा के अभाव में अवनति के दलदल में धंसते ही जा रहा है।

मंगरु की उम्र छोटी थी, फिर भी माराङ गोमके के झारखण्ड आंदोलन को वह अपनी आँखों से देखा था। आदिवासियों की मांग पर झारखण्ड अलग प्रांत लेने के लिए सन् 1950 में झारखण्ड पार्टी नामक एक राजनैतिक दल का गठन हुआ था। झारखण्ड की जनता अलग प्रांत लेने के लिए मदहोश थी। यही वजह थी कि एकीकृत बिहार में झारखण्ड पार्टी प्रमुख विपक्षी दल के रूप में उभर कर सामने आई। तब कोई सुविधा उपलब्ध न थी, फिर भी लोग जयपाल सिंह मुण्डा को सुनने के लिए कोसों दूर पैदल ही चल पड़ते थे। कुछ वर्षों के बाद झारखण्ड पार्टी कांग्रेस पार्टी में विलय हो गई एवं उनका प्यारा चुनाव चिन्ह मुर्गा को भी ठंडे बक्से में डाल दिया गया।

संक्षेप में यही कि झारखण्ड का कांग्रेस में विलय के बाद हूल प्रदेश में एक सन्नाटा छा गया था। अल्प समय के लिए जस्टिन रिचार्ड सरीखे नेताओं का उदय हुआ। जिन्होंने हूल झारखण्ड पार्टी की स्थापना की एवं उनके कई विधायक भी बने। साथ ही 1960 के उतरार्ध में एक महान् सामाजिक कार्यकर्ता फा. अन्थोनी मुर्मू का उदय हुआ। इनका कार्यक्षेत्र मूलतः साहिबगंज-पाकुड़ जिले में दुर्तगति से फैलता चला गया। फिर 1970-80 के दशक में दिसोम गुरु शिबू सोरेन के नेतृत्व में अलग झारखण्ड प्रदेश का आंदोलन आरंभ हुआ। दिसोम गुरु ने झामुमो नामक एक राजनैतिक दल का गठन किया, और इसके बैनर तले अलग झारखण्ड प्रदेश की मांग की धार को और तेज कर दिया। स्मरण रहे कि सन् 1977 में जनता पार्टी की आंधी भी आई थी। जनता पार्टी जिस गति से आई थी उस गति से अस्त भी हो गई।

दिसोम गुरु का झारखण्ड आंदोलन काफी उतार-चढ़ाव के साथ चलते रहा। जनता की उन्नति की आस और अभिलाषा अलग प्रांत पर टिक गई थी। उन्होंने झारखण्ड अलग राज्य को किसी संजीवनी बूटी की तरह मान बैठा था। उनकी आशा थी कि अलग झारखण्ड राज्य मिलने के बाद उनकी सारी समस्याएं उड़नछू हो जाएंगी। काफी जद्दोजहद के बाद आखिरकार 15 नवंबर 2000 को अलग झारखण्ड राज्य मिल तो गया, पर अफसोस खोदा पहाड़ निकली चुहिया!

मंगरु अपने आप से पूछता है; क्या कारण है कि हमारा समाज आज भी जहां से चला था, फिर वहीं पहुंच गया है? समाज की ऐसी कौन-सी समस्याएं हैं जिनका समाधान नहीं हो सकता है? मंगरु के अनुसार; हो सकता है झारखण्ड चलाने के लिए हमारे पास कोई ब्लूप्रिंट उपलब्ध न था। और न ही किसी तरह का कोई रोडमैप ही तैयार था। हमने अंधेरे में ही तीर चलाने की कोशिश की है। हमारी छोटी-बड़ी सामाजिक संस्थाएं भी समाज की उन्नति के लिए नपुंसक सिद्ध हुई। इससे ऐसा भी कहा जा सकता है कि सभी तरह के सामाजिक कार्यों का ठेका राजनीतिज्ञों ने ले रखा है। परंतु नेताओं में भी दूरदर्शिता का अभाव है एवं उनकी नीयत में कोई न कोई खोट अवश्य है।

देश में आजकल लोकसभा चुनाव का महापर्व चल रहा है। नेताओं पर कई तरह के आरोप लगाए जाते हैं। कहीं ऐसा तो नहीं कि नेताओं के चुनाव करने में हमसे ही कोई भूल हुई जा रही हो? चुनना था मीठा फल पर खाया तो पता चला फल खट्टा है। 

हमारे समाज में समस्या एक हो तो उसका समाधान निकाला जाय। पर यहां तो समस्याओं का अंबार लगा हुआ है। कहीं हमारा समाज कैंसर से पीड़ित तो नहीं हो गया है? कहीं ऐसा तो नहीं है कि उसका शल्य चिकित्सा ही अंतिम उपाय हो? हमारे समाज में दृश्य-अदृश्य कई तरह की समस्याएं किसी राक्षसनी की तरह सामने खड़ी हैं। कुछ भी हो, गहराईपूर्वक चिंतन के बाद इसका समाधान होना जरुरी है। 

आइए, आज हम अपने समाज उत्थान के लिए अंतःमन से प्रण लें।

Thursday, 20 August 2020


BOṄGA LEKAN HO̱Ṛ: P. O. BOḌIṄ

Cak̕ do̱ he̱mẽ̱ṛmẽ̱yo̱k̕, cak̕pe birạsạli?
Cak̕ do̱ go̱ṛo̱mińko unạk̕ do̱ dhimạliạ?
Bhabna alo, cintạ alo ar baṅ do̱ phikir,
Gitic̕kok̕pe galasaṅ kaḍa ạkriń niphikir.
Iń bidạl hõ̱ daralen dạkhnạhi ḍubạ dak̕,
Jug do̱ tahẽ̱kan ˗ Linguistic Survey of India.
Sạri Santali un do̱ baṅgeń mo̱so̱ť ocoať.
Je̱rakate sạbitlidạń apeak̕ge so̱ro̱s Santali,
E̱nte onkoak̕ do̱ deko sãote ghar ghạrien.
Bagaṛgea, cagaṛgea rạpuťgetako lipi sagaṛ,
Baṅ calak̕a, baṅ ṭikạuk̕a ona rạpuť ma sagaṛ.
Baḍaekan tahẽ̱giạń darakan din pạrsi niạ,
Ho̱ṭo̱k̕re limbạťkate sea mạṇḍiko ajo̱ape,
Onate̱ṛo̱ṅ atarkidạń jibo̱n ińak̕ pạrsi niạ.
Pon ge̱l pon serma muc̕ leka khaṭaokate,
Sanam lekan dho̱niń jogaṛ do̱ho̱ oṭoakať.
Nẽ̱hõ̱r ińak̕, aro̱j ińak̕, binti ińak̕ ańjo̱mpe,
So̱mo̱e ńamle ona baṛe̱ oṭak̕ak̕pe, oyoṅak̕pe.
Uṭi˗uṭi, khãp˗khãpre bạiṭhạuk̕ apeak̕ pạrsi,
Murại me̱nte ḍiksinạri ar pạrsi reak̕ jo̱to̱ ạri,
O̱lkate, sajaokate ona sanamiń so̱do̱r oṭokať,
So̱mo̱e ńamle ona baṛe̱ oṭak̕ak̕pe, oyoṅak̕pe.
Pạrsi apeak̕ o̱ko̱e bạiri hõ̱ baṅko to̱tho̱c̕ daṛeak̕.

HAERE MAENO!

Hae Maeno! Cedak̕ amge?
Amge cedak̕?
Aeno̱m-kajo̱r dibi saj,
Muluc̕ mẽ̱t̕hã gạwic̕ dilại,
Jhalak amak̕ ńe̱lte,
Bijli Rạni so̱ro̱mko̱k̕ae.
Cedak̕ amgem haṭa?
Jio̱n jharna, jio̱n juḍạsi,
Jio̱n dak̕, ạmrit jo̱l?
Haṭ-baṭ, mela-ṭhela,
Pata-chata, dibi-kạli,
Ar bo̱l gatek̕ ṭạṇḍi hõ̱.
Cedak̕ amgem haṭkok̕a?
Digdhạ meṭaotińme Maeno!
Am lasãṛhẽ̱t̕ Jio̱n dak̕? Ar se̱
Jio̱n dak̕ge am bhorsa?
O̱ko̱eṭak̕ben so̱ro̱sa Maeno?
Amge se̱ Jio̱n dak̕?
Re̱ṅge̱c̕ kan, kisạ̃ṛ kan,
Kãṛã ar se̱ gujạ,
Bachnao bạnuk̕ e̱se̱l-he̱nde̱,
Jo̱to̱ amren o̱ndata.
Cakha-cuṇḍuc̕ me̱lo̱t̕ate,
Emok̕aem hare̱-phare̱,
Ạ̃ṛti bạnuk̕ cakha cara,
Am ńe̱lte Jio̱n dak̕, ar se̱
Jio̱n dak̕ge sebelen?
Ma se̱ Maeno bho̱ṅạńme.
Ma se̱ Maeno jado̱ạn̕me.
Kuṛi, go̱ ar chạḍwi,
Nanan ruptam base̱?
Gharõ̱ńj ạsul ṭhikạ,
Amre aka menak̕.
Jo̱k̕-raca, isin-basaṅ,
Arhõ̱ no̱te̱ bale belteń,
Ho̱bo̱r-dipil hạni tora,
Jio̱n dak̕an caṇḍa cạṇḍi.
Ḍipṭi amak̕ ajhãṭgea,
Ạpsar kho̱n hõ̱
jhõ̱ńjho̱ṭgea.
Ce̱t̕iń kulim Maeno?
Amak̕ hanaso, amak̕ jala,
Bańjha he̱re̱l iń bạń baḍae,
Nãwãnkoko darae hanaso.
Kạbiak̕ ko̱lo̱m ṭhoṇṭa,
Rạput̕en Maeno,
Ańje̱t̕entae kạli.
Ro̱ho̱ṛ kagatre,
Ar baṅge o̱lo̱go̱k̕kan,
Amak̕ jibo̱n do̱ro̱so̱n!
Calak̕-calak̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕̕ jivi te̱nen,
Hanko -
Purub, pạchim, uttạr, dạkhin,
Barnao ạcur cạriokoṇḍ,
Tuṛi do̱ho̱e jaega bạnuk̕,
Okare bạnui Maeno,
Okare banuk̕ Jio̱n dak̕.
Haere Maeno!
Haere Jio̱n dak̕!
Abenge Pilcu,
Abenge Liṭạ,
Abenge porodhol.
Oka ḍaharben sotok̕ idile?
Abenge ma uduk̕aleben.

PẠRSI MALA

(1)
Sim hõ̱ko rak̕keda, marak̕ hõ̱ko hẽ̱yõ̱keda,
Aṅgaena bạbu, puṭạk̕en biṭi de̱ beret̕ben.
Sạrdi jạput̕ jhar˗jhar, pạrsi kạmi jhaṛ˗jhaṛ,
Oḍoṅenko bạbu, bahe̱renko biṭi disom ho̱ṛ,
Cak̕ do̱ menak̕ben haere! Cak̕ do̱ galasaṅ?
(2)
Ti kạṭup̕ ko̱lo̱mtaben, ho̱ṛmo̱ mãyãm sihạitaben,
O̱no̱l˗bo̱no̱l bạbu o̱lben, kạri˗bạchi biṭi garben,
Santal ma bạihạṛre! Pạrsi nayotaben birạsạli!
Pạrsi nayotaben gạrsilo̱m, rak̕˗ho̱mo̱r dayage!
Haere pạrsi nayo, haere pạrsi nayo birạsạli!
(3)
O̱l maliń o̱l ạpuń, o̱no̱l˗bo̱no̱l, kạri˗bạchi;
Sajao hõ̱liń sajao nạpuṅ, sonerao Jive̱t̕ Aṛaṅ,
Sat rạṅgin pạrsi baha, aṭal goṇḍal pạrsi baha,
To̱ko̱e lạgiť pạrsi baha, to̱ko̱e lạgit̕ pạrsi mala?
To̱ko̱e ho̱ro̱g nạpuń, to̱ko̱e do̱e baha mo̱so̱da?
(4)
Pạrsi ma baganre, pạrsi bahawakan lo̱do̱be˗lo̱do̱p̕,
Gutuiben bạbu, galaṅben biṭi saṛ baha bomborkoť,
Nana ro̱ṅ saṛ baha, hilại hisiť so̱ baha so̱ndhaṛge,
Ho̱ṛko tolas bạbu, ho̱ṛko bahae biṭi, ho̱ṛko mo̱so̱da,
Ho̱ṛko sarhaoben, ho̱ṛko õ̱ṛhẽ̱ben biṭi tire˗juge!

Wednesday, 19 August 2020

AŃJO̱MKATALEM!

E̱ họ, daṛean! E̱ ho̱, raj bạhdur!
E họ, bin mukuṭan raj!
Ombak̕˗ikṛum ko̱e˗ạrji,
O̱nto̱r tuli bhumbukok̕kan,
Rak̕˗ho̱mo̱r serma ṭuṅgạu,
Co̱ro̱n dige rãwãok̕kan,
Lenda amren porjakoak̕,
Ańjo̱mkatalem rak̕˗ge̱raṅ.
Alom e̱male sea mạṇḍi,
Alom ajo̱ale sea daka.
Baṅ uduk̕kan,
Baṅ bo̱lo̱k̕kan,
Hạkĩạ do̱yo̱k̕ bahe̱rok̕kan.
E̱ họ, bin mukuṭan raj!
E̱ họ, daṛean! E̱ họ, raj bạhdur!
Ańjo̱mkatalem rak̕˗ge̱raṅ.
E̱ họ, bin mukuṭan raj!
Daṛetamtem ko̱bo̱jket̕le,
Duạr˗duạr goṭa duạr,
Bin aleak̕ me̱njo̱ṅ,
Aka pe̱re̱c̕, tukạ pe̱re̱c̕,
Jo̱bo̱rjạsti mit̕ ạnạṛi pạrsi,
Ale gocharem dumhạwat̕le.
E̱ ho̱, bin mukuṭan raj!
E̱ họ, daṛean! E̱ họ, raj bạhdur!
Alom bagaṛ sonali pạrsitale,
Ańjo̱mkataleme ge̱raṅ aleak̕.

Tuesday, 4 August 2020

यह कैसी विडंबना?

कोई कल्पना नहीं, परंतु आँखों देखी घटना है। बचपना था। पर उस समय की याद आज भी तरोतजा है। तब हमारा समाज कैसा था और अब किस मोड़ पर है, लेखक को अपने विवेकानुसार अच्छी तरह पता है। इस पर किसी का मतभेद होना स्वाभाविक है। खैर, समाज सुधार का बागडोर तब भी राजनीतिज्ञों के हाथों था, और आज भी उन्हीं राजकुमारों के हाथों सुपुर्द है। किसी भी सामाजिक संस्थाओं को तब भी और आज भी कोई घास नहीं डालता है। तब खासकर संताल परगना में ‘जोड़ा बैल’ और ‘मुर्गा’ के बीच राजनीतिक द्वन्द था। माराङ गोमके ने आदिवासियों को पता नहीं कौन-सी घुट्ठी पिलाई थी कि लोग अलग प्रांत के लिए अत्यधिक मदहोश थे। कहीं भी माराङ गोमके का भाषण होता, लोग ‘ताबेन और सा़तु' बांधकर’ दूर-दूर से चले आते थे। इतनी भीड़ होती थी कि सभास्थल पर तिल रखने के लिए जगह नहीं होती थी। तब जनता भी सा़ेहराय नृत्य करते हुए अपना मताधिकार का प्रयोग करने हेतु पोलिंग बुथ तक जाती थी। पर कुछ ही वर्षों के बाद किसी राजनीतिक दांव-पेच के कारण उस मुर्गा को चखना कर दिया गया। झारखण्ड पार्टी दो बैलों के साथ जुड़ गई। आदिवासी जनता इस बारे में अनभिज्ञ थी। 

संताल परगना के लोगों ने तब ‘जोड़ा पत्ता’ में खूब खाना खाया। लेकिन जल्द ही ‘जोड़ा पत्ता’ भी फट गया। अब संताल परगना में एक राजनैतिक सूनापन-सा छाने लगा। तब उसकी भरपाई हेतु आंधी-तूफान की तरह एक बावंडर आ गया। यह कोई 1972 की घटना है। संताल परगना में एक ऐसा महाबलि का उदय हुआ था, जो पेड़ को हिला दे, तो उनसे रोटियों की बरसात होती थी, जल के अंदर मोटर साईकिल चलाने की कूवत थी और तो और उनपर चली गोलियां सब पानी बन जाती थीं। उनपर किसी तरह का कोई भी प्रहार असर नहीं करता था। और इस तरह धान काटो व महाजनों के विरुद्ध आंदोलन अपनी चरम स्थिति को छू गई थी। तब जनता ने भी नई आस के साथ उनका खूब साथ दिया। लोगों ने अलग प्रांत को ‘संजीवनी बूटी’ मान लिया था। जनता ने अपना सब काम छोड़कर उनका खूब साथ दिया। इस आंदोलन में न जाने कितनों की जानें चली गईं, कोई हिसाब नहीं।

और इस तरह 15 नवंबर, 2000 को झारखण्ड के आदिवासियों के लिए एक नई सुबह आई। ऐसी सुबह जिसमें एक नये अलग झारखण्ड राज्य का उदय हुआ था। नये राज्य का उदय होते ही कुछ लोग बालू फांकने के लिए अपनी बोरियां समेटने लगे थे, पर किसी ने बड़े भाई समझकर उसे अपने पास ही पनाह दे दी। 

नये राज्य का गठन किए आज 20 वर्ष भी बीत चले। पर संजीवनी बूटी भी काम न आई। खोदा पहाड़ निकली चुहिया, वह भी मरी हुई। आदिवासियों की आस पर पानी फिर गया। मुल्ला की दौड़ मस्जिद तक। जनता अब किंकर्तव्यविमूढ़ है। आइए इसका कारण ढूंढ़कर समाधान निकालने की कोशिश करते हैं।

संघर्ष करना आसान है पर उसके द्वारा प्राप्त  होने वाले फल को संभाल पाना कठिन है यह जगजाहिर है कि कोई भी चीज हाथ में आने के बाद उसकी कीमत शून्...